Historie brněnského textilního průmyslu

My v Reparádě jsme hrdými brněnskými patriotkami a baví nás spolu s naší značkou navazovat na silné místní kořeny. A víte, proč se textilnímu průmyslu dařilo tak dobře právě zde? Kdo za tím stál? A jak jeho výjimečný rozkvět výrazně proměnil podobu dříve malého regionálního města? Pojďte s námi projít půvabnou cestu, kudy se táhne niť našich textilních dějin.

 Bývalé brněnské továrny, foto: Jan Pochylý

Na počátku bylo sukno

Jak to všechno začalo? V časech průmyslové revoluce začaly vznikat v Brně první továrny a manufaktury, z nichž nejvíc jich bylo těch textilních. První továrna na jemné sukno tady byla založeno v roce 1764 a během dalších sta let se moravská metropole stala skutečnou vlnařskou velmocí.

Brno bylo největším producentem textilního zboží vyváženého z rakouské monarchie do Evropy i celého světa a jeho vývoz činil až třetinu veškeré produkce. Rozvoj průmyslu mezi lety 1850 až 1921 přispěl také k více než čtyřnásobnému růstu počtu obyvatel. A velký ekonomický úspěch umožnil v následném 20. století rovněž významný rozvoj zdejšího funkcionalismu, který je dobře znám nejen místním.

Brnu výrazně pomohlo i zřízení vlakového koridoru z Vídně, kdy se městu začalo přilnavě přezdívat moravský Manchester, počet brněnských továren se totiž blížil už skoro ke stovce. 

V továrně i ve vilách

Brněnské továrny se tehdy nacházely v lokalitách Cejl, Tkalcovská, Radlas, Dornych, Trnitá, Křenová, Lidická, Václavská.

"Na místě jedné z továren máme nyní naši dílnu. Šlo o továrnu Moritze Fuhrmana, který na adrese Cejl 72 měl továrnu na plyš a krymr."

Úspěšní podnikatelé většinou židovského a/nebo německého původu zde záhy zatoužili po honosných reprezentativních sídlech a palácích. Majitelé továren si svá sídla často nechávali stavět přímo v areálech továrny, což je případ třeba Bochnerova paláce.

Generace jejich potomků později již zatoužila bydlet jinde, v krásných vilách v reprezentativních vilových čtvrtích. Ano, tipujete přesně – to jsou ty nejslavnější a nejluxusnější vily jako Tugendhat, Löw-Beer nebo pisárecká Stiassni.

Koffilerova továrna na Lidické ulici, zdroj: Archiv města Brna

Co prozradí komíny

Chcete-li si naopak udělat přesnější představu, jak vypadal dobový industriální komplex, doporučujeme areál textilek při ulici Křenová a Vlhká.

Areál se skládal překvapivě z více továren, které byly vzájemně propojené a navzájem si i konkurovali. Výrobní budovy tehdy obsahovaly vodojem, přádelny a tkalcovny. Když to dostatek místa dovoloval, stavěly se pouze přízemní haly. V případě, že místa nebylo dost, což se ve městě stávalo často, byly stavby hnány do pater. Každé patro bylo konstrukčně rozděleno pouze sloupy a mezi nimi stály stavy, které vyráběly přízi a látku.

Tehdejší tovární areály se neobešly také bez barvíren, které dodnes poznáme podle klasických komínů na střechách – ty měly za úkol jednoduše odvětrávat výpary z chemikálií, jež stoupaly z barvících kotlů umístěných zrovna pod nimi.

Nádherným příkladem historického unikátu je pak továrna Davida Hechta. Ta patřila k těm starším a využívala ještě cihlové zdi s klenutými okny a dřevěnými nosnými trámy, které pak na začátku dvacátého století nahradily železobetonové skelety. A právě v této továrně nalezneme ještě jeden skutečný poklad – strojovnu parního stroje. Ty poháněly celou výrobu v továrně a podle velikosti této budovy se odhaduje, že jich zde mohlo být až velkorysých osm parních strojů, které zásobovaly energií celý provoz.

Komíny barevny, foto: Jan Pochylý

Děti a parky

Průmyslový rozvoj však nelze pouze adorovat. Jeho nedílnou součástí byla i dětská a ženská práce v hlučném a vlhkém prostředí, která byla v době průmyslové revoluce běžná.

Vedle negativ průmyslového provozu ale zmiňme i jeho další přínosy, kdy prosperující továrníci iniciovali založení parku Lužánky nebo Uměleckoprůmyslového muzea, byli také sběrateli uměleckých děl a podporovali kulturní život ve městě.

"Park Lužánky je taková naše oáza. A v jeho blízkosti je umístěný náš kamenný obchod."

Vojenská sukna a války

Důvodem k hrdosti nám může být také skutečnost, brněnská vlnařská produkce, jejíž výrobní sortiment zahrnoval velmi kvalitní sukna a kazimír určená nejen pro výrobu civilních oděvů, ale také pro uniformy armád různých zemí Evropy.

Na výrobu vojenského sukna se později některé továrny přímo specializovaly, např. Offermannova továrna. A v meziválečném období v Brně existovalo téměř čtyřicet velkých vlnařských továren a brněnská produkce kvalitních vlněných látek byla konkurentem dokonce i pro britské firmy.

Zlatý věk však bohužel ukončily světové války, velká hospodářská krize, procesy arizace a následné československé znárodňování.

Legenda Art protis

Po skončení druhé světové války žádná z továren nebyla vrácena původním německým nebo židovským majitelům.

Všechny byly znárodněny a následně sloučeny pod dva velké podniky – Vlněnu a Mosilanu. Obě tyto značky zásobovaly látkami, oděvy a dalšími textilními produkty celé tehdejší Československo. V uvolněných šedesátých letech proběhl v několika závodech intenzivní textilní výzkum, který dal ve Výzkumném ústavu vlnařském v Brně vzniknout ikonické výrobní technice koberců spojující umění malby s technologií výroby netkaných textilií Art protis.

Na vlákenném rounu nebo tkanině je mechanicky připevněn prošitím, proplétáním nebo vpichováním plošný vlákenný motiv. A na prvních pokusech se tehdy podíleli slavný výtvarník a loutkař Jiří Trnka nebo akademická malířka a kostýmní výtvarnice Inez Tuschnerová.

Po patentování se Art protis vyráběl pouze ve Vlněně a roce 1967 dosáhl jedinečného rekordu, kdy se jej prodalo dvě stě čtyřicet čtyři tisíc metrů. Deset exponátů se prodalo i do západní Evropy a USA.

V dalších letech se už zájem o tuto techniku snižoval a po likvidaci Vlněny v devadesátých letech už se nenašel žádný větší výrobce tohoto druhu, a tak art protis tapety zmizely z mnoha veřejných prostor.

Art protis, Inez Tuschnerová, zdroj: Archiv České televize

Po sametu

A ani po listopadové revoluce v roce 1989 se textilnímu průmyslu v jeho tradiční oblasti nevedlo výrazně lépe.

Přesto zde dnes fungují Textilní zkušební ústav, VUP Medical, Nová Mosilana, kterou vlastní italská společnost Marzotto Group a v Zábrdovicích stále působí továrna na plst.

Zmíněná Nová Mosilana věnovala látky na zbrusu novou kolekci suvenýrů Brno INdustriál – kolekci dámských sukní, pouzder, tašek či šitíček. Turistické informační centrum TIC Brno se tak snaží oživit zapomenutou průmyslovou historii města, která se začala psát před úctyhodnými 250 lety.

Mosilana, foto: Martina Petříková, zdroj: Gotobrno.cz

Kolekce suverýnů, Zdroj: TIC